Czech speech transcription

Five speech-to-text services transcribed the same Czech recording. Date not recorded.

Here’s a Czech radio interview with a transcription provided by 4 different models:

Czech radio interview

Source audio for transcription comparison.

Quick evaluation

Note: These models will all do a much better job at English although Scribe did as well as on Czech as it would do on English. Rev and Nova 2 have newer versions that don’t support Czech, yet.

  • Scribe is a clear winner by a significant margin. It produced an accurate transcription at the level of a professional transcriber. Somebody reading the transcript would get an accurate idea of what was said. It transcribes all turns accurately but at the end, it assigned the same speakers new labels. This happens after the radio show plays a snippet from a radio play with multiple characters. There’s also one mistake where it misses a turn and assigns both to one speaker.
  • DeepGram Nova 2 could not detect speakers well and made many errors that makes the transcript almost unusable without frequent references to the original.
  • Whisper is better than Nova but makes notable errors in individual words, names, place names and occasionally other places. Mostly they keep the meaning but sometimes can confuse the reader. It transcribes numbers with digits even when words would be appropriate. In one case, transcribing the Czech word ‘ten’ (this/that) as 10.
  • [Rev.ai](http://Rev.ai) is somewhere between Whisper and Nova. It has significant errors but gets the speakers mostly right.
  • Gemini 2.0 Pro is not a speech transcription model but it did the second best after Scribe. It made noticeable errors (especially a few names and place names) but most of them would not have confused the reader about what the text was about. Curiously the biggest problem it had was transcribing numbers as digits where words would have been more appropriate. It also mixes up a few speaker turns.
  • Word has a transcription feature but it’s not clear what model it uses. I was decently impressed with the quality - about at the level of Whisper or Gemini. It really struggles with placenames and unusual proper nouns.

Transcripts side by side

Pick a service in each column. The Microsoft Word transcription is included from the same write-up.

I ran this twice, so there are two versions:

Run 1

00:00:00,399 --> 00:00:05,859[00:00:00,399 --> 00:00:05,859] - [speaker_0]

Vy jste zase přišli ke mně a nahrnulo se vás tam do bytu.

00:00:05,859 --> 00:00:36,219[00:00:05,859 --> 00:00:36,219] - [speaker_1]

No, na tohle mám krásnou vzpomínku, protože tehdy my jsme se sice u vás v bytě v Čapájově ulici ohlásili. Jenomže, neměl jste představu, kolik takový autorstop z Českého Dubu anebo z Nechálova může poslat dětí. Otevřeli jsme, a vy jste zděšeně pohlédl na ten dav. Je nás pětadvacet, volaly děti. A já vás čekal šest. Odpověděl jste. No...

00:00:36,219 --> 00:01:42,919[00:00:36,219 --> 00:01:42,919] - [speaker_0]

Vidíte, já už si ani některé věci nepamatuju, ale co si pamatuju, to je to, protože mě to těšilo a chtěl jsem, vím, že v přátelství, když má člověk někoho rád, tak musí dávat.Jestli si vzpomínáte, napsal jsem pro děti pohádku, aby v ní mohla hrát celá škola. Zelená princezna to byla, že, podle knihy Bírinka. Ale jak se mně děti dovedly odvděčit? No, já vim, že asi zase za tím jste byl vy, Jozífko, ale byl to rok, kdy nebylo ovoce. A ja měl malou dceru. A jednoho krásného dne zastavil před domem vůz, nějaký náklaďák a mládenci snesli bednu a ta byla plná balíčků, teda zabalených jablíček. U každého jablíčka jednak jméno dárce a název toho jablka, jak se tomu říká kanadská reneta, nebo já nevím jak. Zkrátka a dobře, nějaké takové heslo jste dali-

00:01:42,919 --> 00:02:14,459[00:01:42,919 --> 00:02:14,459] - [speaker_1]

Nejlepší jablíčko z naší zahrádky pro našeho spisovatele. Tak se jmenovala ta akce, jedna z těch desítek, které se zapsaly, ale nejenom vám a mně do srdce a do paměti až do konce života, ale zapsala se i dětem. Jestli si vzpomínáte nedávno na tom sjezdu po třiceti letech, tak jsme zase ty naše děti, jimž jsme byli v pravém slova smyslu dva třídní.

00:02:14,459 --> 00:02:14,999[00:02:14,459 --> 00:02:14,999] - [speaker_0]

No to přeháníte-

00:02:14,999 --> 00:03:42,399[00:02:14,999 --> 00:03:42,399] - [speaker_1]

Měli jsme je kolem sebe. A já si vzpomínám na jeden moment, který vystihuje vztah dětí ke svému spisovateli. Opožděně přišla Marie Zvoníčková, protože musela uspat nejdříve vnuky. Naši žáci se proměnili v dědečky a babičky, a teď vstoupila do místnosti, kde se sjezd konal. Rozhlédla se, oči se jí rozzářily a na dálku zavolala "Jé, pan doktor Kožík je tady."Říkali, to se nedá nakašírovat, to se nedá vyvolat, naorganizovat, vyprosit. To musí přijít ze srdce. A tak jako ta Marie Zvoníčková, tak se radovali z té vaší přítomnosti a z toho, že mají zase ty dva dávné své třídní pohromadě, že se mohou svěřovat se vším, co v životě je potkalo a že se mohou svěřit taky s tím nejdůležitějším. Že všechno, co jsme za ty dva roky, co jsme tu třídu společně vedli, že všechno, co jsme s tou největší láskou zasévali, že v nich vzrostlo, šlo s nimi a jde s nimi dál životem. A v mnohých situacích, jak se nám děti naše svěřují, rozhodla právě vzpomínka na to dávné nechalovské přátelství.

00:03:42,399 --> 00:03:56,719[00:03:42,399 --> 00:03:56,719] - [speaker_2]

Tady by to asi chtělo hudbu, viďte? Nějakou krásnou, krásnou oslavnou hudbu. No ale to zas by nám uteklo kousek toho milého setkání. Takže odpusťte nám, prosím, protentokrát.

00:03:56,719 --> 00:04:16,739[00:03:56,719 --> 00:04:16,739] - [speaker_0]

No vy jste samozřejmě potom, když jste přešel do Českého Dubu, tak jste to udělal v takovém širším měřítku. Ten váš autorstop slavný, tam bylo přece těch autorů, kteří tam jezdili, mnohem víc. Já bych je vypočítal, ale vy je víte líp, Jozífku.

00:04:16,739 --> 00:04:53,899[00:04:16,739 --> 00:04:53,899] - [speaker_1]

No, bylo jich dvacet, počínaje národními umělci, třeba Jaroslavem Seifertem, Marií Majerovou. U ní jsme strávili taky nezapomenutelnou besedu v její pracovně. Byla to poslední beseda s Marií Majerovou. Máme nahrávku celého toho dvouhodinového rozhovoru. Krátce nato už přišla smutná zpráva o jejím dalším těžkém srdečním záchvatu. A potom už jsme čekali jenom na to nejsmutnější. Takže ta její toužená návštěva na Dechálova do Českého dubu už se neuskutečnila pro její smrt.

00:04:53,899 --> 00:04:55,359[00:04:53,899 --> 00:04:55,359] - [speaker_0]

A myslím Kaplický taky-

00:04:55,359 --> 00:06:04,839[00:04:55,359 --> 00:06:04,839] - [speaker_1]

Václav Kaplický, co ten se k nám najezdil a co všechno jsme s ním zažili. Každou jeho novou knížku jsme uvítali besedou, na kterou se i spisovatel přirozeně těšil a které ty besedy byly tak bezprostřední a romantické. Třeba Ani tygři, ani lvi se jmenovala jedna jeho knížka. No a děti se mu chtěly pochlubit, že mají doma taky taková zvířata. Ani tygry, ani lvi, ale přece zajímavá. A tak v šatně soustředily domácí zvířata kočky, psy, holuby a nahoře se konala beseda. Najednou se strhl veliký pokřik, protože ten kohout a ta kočka a ten holub se dostali do sváru. Začalo se tam to mydlit. Tak jsme s Václavem Kaplickým museli utíkat dolů a utišit tu zvěř v šatně. Uzavršit to zase, abychom mohli vůbec pokračovat. Ale to je právě to pěkné, neplánované, co vždycky stoupí jako do srdcí a do vzpomínek dětí.

00:06:04,839 --> 00:06:51,479[00:06:04,839 --> 00:06:51,479] - [speaker_0]

Víte, co se mně líbilo na těch vašich besedách, že jo, já tam taky byl v tom autorstopu. Pak jsem zažil ještě vaše působení ve Světlé pod Ještědem a že jste dokázal, a to jsem už našel v Komenském, když jsem si ho četl, když jsem ho připravoval, že to pořádaly jako ty děti samy, že tam děti člověka uvítaly, usadily, ptaly se ho, promítaly snímky, že, promítaly z pásku zvukového a tak dále. Vy jste seděl někde úplně ztracený. To je, myslím, dost těžké tohle dokázat, ne?

00:06:51,479 --> 00:07:39,119[00:06:51,479 --> 00:07:39,119] - [speaker_1]

No, tak chce to opravdu důkladnou a hlubokou přípravu a potom už to jede samo. Jenže ta příprava sama o sobě je velice zdlouhavá a obtížná. Aby si děti zamilovaly spisovatele, no tak jedině přes jeho knížky. Kolik knížek my jsme na pokračování v těch třídnických besedách a v různých besedách od vás přečetli? Co všechno jsme si o vás vypravovali? Když se v dětech vzbudí láska k dílu umělcově, tak se vzbudila taky láska k tomu spisovateli samotnému. Děti samy spontánně zatouží setkat se s ním a samy si chystají už otázky.

00:07:39,119 --> 00:08:46,900[00:07:39,119 --> 00:08:46,900] - [speaker_0]

Teďka, co říkáte, Jozífku, tak to mě trochu převádí jinam, protože vy jste pro mě nebyl jenom tedy spolupracovník v tom přátelství se školou, ale taky jste mě posloužil vlastně jako vzor. Měl jsem psát knihu o dnešní škole. Byla taková soutěž.Tehdy. Albatrosu, ještě se to jmenovalo tím starým jménem. Byl jsem vyzván, abych se zúčastnil. Já jsem si našel námět, ale potřeboval jsem jednak spolupracovníka, protože za mých dob byla škola přece jenom jiná než za těhle dob, kdy jsem to psal. Tak jste mi pomohl po té odborné stránce a kromě toho jsem, nazval jsem Romegou toho učitele, protože jsem ve vás našel člověka, který nejenom učí mysl těch dětí, ale taky vychovává jejich srdce. No, a tak jste se stal tedy taky literární postavou.

00:08:46,900 --> 00:09:08,099[00:08:46,900 --> 00:09:08,099] - [speaker_1]

No, mě to samotného skoro ze začátku zdrtilo, že se mám stát románovou postavou. Na to jsem já nikdy neměl. Vždycky jsem byl praobyčejný vesnický učitel, který se naprosto nedočkával oficiálního nějakého ocenění-

00:09:08,099 --> 00:09:12,839[00:09:08,099 --> 00:09:12,839] - [speaker_0]

Oficiálního ne, ale miloval vás celý kraj. To já dobře vím.

00:09:12,839 --> 00:09:27,839[00:09:12,839 --> 00:09:27,839] - [speaker_1]

No a tak, tak jsem přijal tu myšlenku nejdříve se zdráháním, ale nakonec jsem na ni přistoupil, protože jsem za ni, Františku, vycítil i něco z toho vašeho vzácného srdce. Když jsem věděl-

00:09:27,839 --> 00:09:30,039[00:09:27,839 --> 00:09:30,039] - [speaker_0]

O vaše srdce a ne o moje srdce.

00:09:30,039 --> 00:10:10,539[00:09:30,039 --> 00:10:10,539] - [speaker_1]

Vy jste věděl, že jsem tehdy ve zlé situaci, která hrozila, že upadnu do beznaděje a do žalostění. A proto, to je můj názor a můžete se k tomu vyjádřit a třeba to můžete zamítnout. Já mám pocit, že to nebyl ani albatros a jeho výzva, ale že to byl takový impuls hlubokého, upřímného přátelství za ta léta, co jsme se tak důvěrně ve školní a výchovné práci poznali, abyste mi pomohl. Abyste mi pomohl k nějaké činorodosti, která vyvádí člověka vždycky z těch zlých, neplodných situací, které mi tenkrát hrozily.

00:10:10,539 --> 00:10:46,639[00:10:10,539 --> 00:10:46,639] - [speaker_0]

Josefe, jestli jsem vám pomohl, tím líp, ale já musím říct upřímně, že já jsem vás potřeboval. Já jsem chtěl se zúčastnit té soutěže. Já jsem měl i v té době ctižádost, abych v ní dobře obstál. A taky ta, ta knížka, jak se jmenovala? Zákon věrných strážců dostala první cenu v té soutěži. Já měl z toho radost a k tomu mně právě pomohly vaše zkušenosti. Takže já vás potřeboval i jako spolupracovníka i jako příklad pro hlavní postavu.

00:10:46,639 --> 00:11:26,599[00:10:46,639 --> 00:11:26,599] - [speaker_1]

Že jsem byl, někdy jsem se hrozil z toho, jakou popularitu jste mi připravil, když na sjezdu mladých čtenářů v Praze v Domě československých dětí jsem si o přestávce poodešel na schody sednout, odpočinout a najednou zjišťuju, že přede mnou se řadí fronta. Míří ke mně. Tak jsem zvědavě se ptal, co se děje. A ty děti, bylo jich asi patnáct nebo dvacet, všechny držely v rukou Zákon věrných strážců. A ten neodvážnější, u mě nejblíž, řekl: "My chceme podpis Romegův."

00:11:26,599 --> 00:11:28,039[00:11:26,599 --> 00:11:28,039] - [speaker_0]

Hmm, ano, no to je-

00:11:28,039 --> 00:11:41,719[00:11:28,039 --> 00:11:41,719] - [speaker_1]

Tak jsem zůstal úplně omráčený, ale nakonec jsem neměl odvahu, abych se ztotožnil s tím Romegou, podpisem svého pravého jména. A všem jsem do knížky napsal s pozdravem Ondřej Romega.

00:11:41,719 --> 00:11:43,879[00:11:41,719 --> 00:11:43,879] - [speaker_0]

No to je dobře.

00:11:43,879 --> 00:12:05,659[00:11:43,879 --> 00:12:05,659] - [speaker_3]

Ano, ano, to je velmi dobře, protože člověk má vždycky v každé situaci zůstat člověkem. A jak to říkají psychologové, ti tomu říkají empatie. Má se pokusit vžít do kůže toho druhého, protože sám nikdy neví. No a tak dále a tak dále.

00:12:05,659 --> 00:12:15,059[00:12:05,659 --> 00:12:15,059] - [speaker_0]

Víte, co by mne zajímalo? To byla tehdy škola. Jestli máte možnost, i když jste už opustil to kantorské místo.

00:12:15,059 --> 00:12:16,459[00:12:15,059 --> 00:12:16,459] - [speaker_1]

Před deseti lety.

00:12:16,459 --> 00:12:45,599[00:12:16,459 --> 00:12:45,599] - [speaker_0]

No, tak vy určitě se s dětmi stýkáte a tak dále. Já vím málo. Já mám dva vnuky, občas se jim podívám do učebnic nebo vidím, co se učí. A přiznám se, že zejména pokud jde o češtinu, protože to mě zajímá jako dědečka spisovatele, tak bývám dost často nespokojen. Jaký vy máte na to názor? Já myslím, že škola se změnila od té doby hodně.

00:12:45,599 --> 00:13:28,819[00:12:45,599 --> 00:13:28,819] - [speaker_1]

Škola se změnila. Já nevím, jestli mohu použít to troufalé bohužel, protože na tom Nechálkově, taky díky benevolenci ředitele, zaslouženého učitele Karla Drbohlava, kterého znovu vzpomínám, protože je to asi půl roku, co zemřel. Díky jemu jsme si mohli spolu dovolit všelijaké experimenty a mohli jsme zavádět do učitelské a výchovné praxe zcela nevšední metody. Řekněme potom v tom Zákon věrných strážců se setkalo i s kritikou, například ten Romegův soud. To je skutečnost, která se stala a mně se osvědčila.

00:13:28,819 --> 00:13:33,199[00:13:28,819 --> 00:13:33,199] - [speaker_0]

Jak soudí žáci učitele, že jim k tomu dá příležitost.

00:13:33,199 --> 00:13:46,099[00:13:33,199 --> 00:13:46,099] - [speaker_1]

Ano, že dal příležitost, že děti mají ve své většině dojem, že učitel je nespravedlivý, že se dopustil chyby, ukřivdil jedněm a nadzvedl zase jiné, a to neprávem.

00:13:46,099 --> 00:13:51,499[00:13:46,099 --> 00:13:51,499] - [speaker_4]

Soudruhu učiteli, vy jste se při známkování posledního diktátu spletl.

00:13:51,499 --> 00:13:59,739[00:13:51,499 --> 00:13:59,739] - [speaker_3]

Třídní sebou trhl. Jak? V čem? Ale Stáňa byl připraven. Teď konečně dostal příležitost.

00:13:59,739 --> 00:14:23,519[00:13:59,739 --> 00:14:23,519] - [speaker_4]

Ve slově zúčastnil počítáte vzorce (zvuk zvonku) kroužkované U za hrubku. No a Gerhardovi za malou chybu. A Miloš a Pavel napsali příď místo přijď. A Pavlovi to počítáte za polohrubku a Milošovi za hrubku. Jana a Vlasta, ty mají úplně stejný počet chyb. No ale Jana má dvě mínus a Vlasta trojku.

00:14:23,519 --> 00:15:33,419[00:14:23,519 --> 00:15:33,419] - [speaker_3]

Romega pozorně poslouchal. Když Stáňa skončil, nadechl se a tiše řekl: "Jsem rád, Stáňo, že konečně věnuješ práci ve třídě pozornost. Myslím, že to, nač upozorňuješ, opravdu zasluhuje vysvětlení." No, to jsem zvědav, řekl si Stáňa v duchu. A usmíval se na Romegu, neboť cítil, že ho teď pořádně přimáčkl.V některých případech jsem opravdu přísnější. Chci totiž žáky nadané a vyspělé popohnat k lepšímu výkonu, když myslím, že na to stačí a že polevily. Méně nadané zas chci povzbudit, aby viděly, že jejich práce, jejich snaha má výsledek. Například Zorka. Mluvil's o ní, že? Posledně měla jedenáct hrubek, teď jen pět. Jak ty bys vyjádřil její pokrok, Stáňo? Vždyť snížila počet hrubých chyb o víc než polovinu. Napsals' jí proto čtyřku, i když měla podle tabulky dostat nedostatečnou. Třída byla překvapená, že Romega ztrácí tolik času, aby se hájil.

00:15:33,419 --> 00:15:36,599[00:15:33,419 --> 00:15:36,599] - [speaker_4]

Prosím, ale to není spravedlivé.

00:15:36,599 --> 00:15:38,319[00:15:36,599 --> 00:15:38,319] - [speaker_3]

Stáňa si řekl, že se nedá.

00:15:38,319 --> 00:15:40,019[00:15:38,319 --> 00:15:40,019] - [speaker_4]

Jak k tomu přijdou ti ostatní?

00:15:40,019 --> 00:15:47,099[00:15:40,019 --> 00:15:47,099] - [speaker_3]

Myslíš? Romega se na chlapce usmál. Stáňu to ovšem podráždilo.

00:15:47,099 --> 00:15:49,779[00:15:47,099 --> 00:15:49,779] - [speaker_4]

I holky říkaly, že je to nespravedlivé.

00:15:49,779 --> 00:16:08,059[00:15:49,779 --> 00:16:08,059] - [speaker_3]

Teprve teď přejel Romega očima celou třídu. Většina dětí sklopila zraky k deskám lavic. Romega okamžitě vytušil, že se tu mluvilo už předtím, ještě než se přihlásil Stáňa. Je to všechno, co máte proti mně?

00:16:08,059 --> 00:16:14,000[00:16:08,059 --> 00:16:14,000] - [speaker_5]

Zeptal se a hlas se mu nepatrně zachvěl. Zavládlo mlčení.

00:16:14,000 --> 00:16:15,960[00:16:14,000 --> 00:16:15,960] - [speaker_6]

Tak to někdo řekněte!

00:16:15,960 --> 00:16:25,500[00:16:15,960 --> 00:16:25,500] - [speaker_5]

Ozval se Vašek neomaleně. Ano, Vašku, přitakal učitel. Opakujte to. Kdo mi to poví? Tys Stáňo?

00:16:25,500 --> 00:16:36,959[00:16:25,500 --> 00:16:36,959] - [speaker_7]

Teď už nešlo couvnout. Musel vytrvat, i když tohle, co teď vysloví, původně nechtěl. Tohle nebylo z jeho hlavy. On jenom ty známky.

00:16:36,959 --> 00:16:38,039[00:16:36,959 --> 00:16:38,039] - [speaker_5]

No?

00:16:38,039 --> 00:16:39,399[00:16:38,039 --> 00:16:39,399] - [speaker_6]

Slyšeli jsme...

00:16:39,399 --> 00:16:42,159[00:16:39,399 --> 00:16:42,159] - [speaker_7]

Ze Stáni to lezlo jak z chlupaté deky.

00:16:42,159 --> 00:16:49,659[00:16:42,159 --> 00:16:49,659] - [speaker_6]

Dozvěděli jsme se, že pán nosí od voldu plné tašky a taky, že chodíte k čehákům a tak.

00:16:49,659 --> 00:16:52,459[00:16:49,659 --> 00:16:52,459] - [speaker_7]

Stáňovi se zaperlil pot na čele.

00:16:52,459 --> 00:16:55,000[00:16:52,459 --> 00:16:55,000] - [speaker_6]

Jo, to jsou potom známečky!

00:16:55,000 --> 00:16:57,099[00:16:55,000 --> 00:16:57,099] - [speaker_5]

Přisadil si nahlas Vašek.

00:16:57,099 --> 00:17:15,959[00:16:57,099 --> 00:17:15,959] - [speaker_7]

Tohle ovšem Stáňa nechtěl, to neměl na mysli. Ale už to teď bylo vyřčeno. Romek usedl za stůl. Chvíli tu zůstal sedět bez hnutí, s rukama volně položenýma na desce. Všichni poznali, že tentokrát ho obvinění zabolelo mnohem hůř.

00:17:15,959 --> 00:17:52,419[00:17:15,959 --> 00:17:52,419] - [speaker_5]

Dětství, řekl konečně. Dětsví je vlastně samá křižovatka, samé rozhodování, kudy se dát, za kým a s kým. Je těžké si vybrat, když toho dosud víte o světě málo. Není snadné najít takové lidi, za nimiž byste se mohli s důvěrou dát. Sám nevím, jak bych vám děti poradil, ale před jedním druhem vůdců vás varuju před těmi, kdo škodí postranními záludnými cestičkami. Takové rodí obyčejně jen vlastní ctižádost.

00:17:52,419 --> 00:18:04,679[00:17:52,419 --> 00:18:04,679] - [speaker_8]

Vzpomínáte si, že my jsme byli zajedno, že je třeba klasifikovat tak, aby klasifikace pomáhala výsledkům.

00:18:04,679 --> 00:18:05,299[00:18:04,679 --> 00:18:05,299] - [speaker_5]

Ano.

00:18:05,299 --> 00:18:10,899[00:18:05,299 --> 00:18:10,899] - [speaker_8]

Ale to byl naprostý svéráz. Tehdy to odsoudily kapacity.

00:18:10,899 --> 00:18:13,759[00:18:10,899 --> 00:18:13,759] - [speaker_5]

Bylo o tom plno debat ve Zlatém máji.

00:18:13,759 --> 00:18:14,499[00:18:13,759 --> 00:18:14,499] - [speaker_8]

Ano, ano.

00:18:14,499 --> 00:18:19,519[00:18:14,499 --> 00:18:19,519] - [speaker_5]

A učitelé psali, dramatizovali to, měnili a tak dále.

00:18:19,519 --> 00:22:26,919[00:18:19,519 --> 00:22:26,919] - [speaker_8]

Že například byl dán žebříček pro klasifikaci. Za tolik a tolik chyb, třeba v diktátě je dvojka, za tolik trojka, čtyřka, pětka. A i když ten nový žák Stáňa přijde na Michálovskou školu ve vašem příběhu, tak se tomuhle podivuje a vzpomíná to náš třídník a náš matematik, ten se přesně řídil podle téhleté tabulky a bylo to spravedlivé. Třída nejdřív oponuje a říká Ale ono to má nějaký takový jiný smysl. Já jsem totiž klasifikoval i s vaším souhlasem a porozuměním, což je nejdůležitější. Já jsem klasifikoval úplně jinak. Já jsem používal té klasifikace často, abych povzbudil právě ty nejslabší. No, když žákovi vychází pět, pět, pět a ač se sebevíc namáhá, ač mu třeba i spolužáci, tak jak to v duchu té třídy naší bylo, pomáhají, nemůže se vymotat. A nakonec jsme zjistili, že ten žák z těch deseti hrubek už klesl jenom na sedm hrubek. A dát mu zase pětku, protože podle tabulky příslušela ne. Dali jsme mu čtyřku. Vzpomínáte si, že tohleto byla jedna věc, která se potom střetávala s tím oficiálním názorem, ale ono to pomohlo, protože, a to je ta základní věc, kterou jsem vždycky v kantořině chápal, že totiž základem pracovní morálky žáků je možnost získat radost z výsledků práce.A když ta radost není, dochází k úplnýmu otupení zájmu. Já jsem to teď, protože mám celou řadu žáků, kteří ke mně chodí na doučování, tak to mohu konfrontovat. Například mi syn poslal na měsíc do Českého Dubu svého vnuka Jakuba, který na rozdíl od svých chytrých sester zrovna nevyniká. A ač má dvojku z češtiny, což mě udivilo, první diktát, který jsem s ním povinně napsal, obsahoval třiadvacet slovy, třiadvacet hrubých chyb nejzákladnějších pravopisných jevů. No tak teď se rozhodovalo jít s těmi diktáty dál a všechno jenom vždycky odůvodnit a tak dále. Anebo jít tou starou romigovskou cestou. Rozhodl jsem se pro tu druhou. Když jsem si prohlédl pátou učebnici dříve, než jsem se setkal s těmi konkrétními dětmi z páté třídy, tak jsem řekl No, já se setkám s filology, vždyť já to ani neumím. Co všechno dneska v těch učebnicích je. Tam třeba my jsme dříve při rozboru slova slovní základ, předpona, přípona, stačilo to a děti měly dost co dělat, aby porozuměly. A nakonec s hrou a se zábavou hledaly to jadérko ve slově.Ale teď, když jsem se podíval na ten vědecký výklad, tak po mně hlava nad tím zatočila. V páté třídě, tam už se mluví o dvojím rozboru, o slovotvorném rozboru a o rozboru stavby slova. A obojí se liší. A já tam udám příklad umyvadlo, slovotvorný rozbor. U je předpona, my je kořen, va je jedna přípona, ve je druhá přípona, o je koncovka. Ale podle toho druhého způsobu, který musí žáci u každého slova ovládat, podle stavby rozboru stavby slova, je najednou přípona dl, úplně něco jiného. Tahleta dvojkolejnost se mi zdála být zrovna nepochopitelná. Myslel jsem si, kdyopak tohleto do učebnice dával? Vždyť ten nemohl učit aspoň dvacet let.

00:22:26,919 --> 00:22:36,099[00:22:26,919 --> 00:22:36,099] - [speaker_0]

Já myslím, že úkolem češtiny, teda těch hodin ve škole by mělo být, aby děti se naučily mít rádi literaturu.

00:22:36,099 --> 00:22:36,459[00:22:36,099 --> 00:22:36,459] - [speaker_8]

To jo.

00:22:36,459 --> 00:22:41,019[00:22:36,459 --> 00:22:41,019] - [speaker_0]

Aby se naučily rádi číst-Aby je to těšilo.

00:22:41,019 --> 00:22:44,259[00:22:41,019 --> 00:22:44,259] - [speaker_8]

Je to jednoduché a je to strašně dneska nemožné.

00:22:44,259 --> 00:23:03,259[00:22:44,259 --> 00:23:03,259] - [speaker_0]

No, aby dovedly vyjádřit svoje myšlenky, aby dovedly napsat dopis, aby zkrátka a dobře pozaznamenaly si, co čtou nebo tak, ale já to právě vidím na těch malých, že ani nečtou rádi, ale učí se rozbory.

00:23:03,259 --> 00:23:23,659[00:23:03,259 --> 00:23:23,659] - [speaker_8]

Úplně správně. Dneska učitel v záplavě látky, ve v osnovách a v učebnicích, které musí, které jsou závazné, naprosto nemůže být učitelem a vychovatelem. Je pouhým probíračem. Kdepak na nějakou citovou výchovu to nemůže zbývat.

00:23:23,659 --> 00:23:25,539[00:23:23,659 --> 00:23:25,539] - [speaker_0]

Čili jdeme proti Komenskému.

00:23:25,539 --> 00:23:26,159[00:23:25,539 --> 00:23:26,159] - [speaker_8]

Ano.

00:23:26,159 --> 00:23:59,719[00:23:26,159 --> 00:23:59,719] - [speaker_0]

Já jsem napsal řekněme víc než sto titulů. Já jsem v životě takový rozbor žádný nedělal, ani bych ho neuměl udělat, považoval bych to za nesmyslnou otravu. A přitom mám hrozně rád svou mateřskou řeč. Snažím se, aby byla co nejčistší, nejvýraznější, nejjadrnější. No ale tyhlety způsoby vyučování se mi jeví hrozně.

00:23:59,719 --> 00:24:15,479[00:23:59,719 --> 00:24:15,479] - [speaker_7]

V půlhodince, v níž se sešel zasloužilý umělec, spisovatel doktor František Kožík s neméně zasloužilým učitelem Josefem Lukešem, zvaným Romegou, jste byli svědky mnohých zajímavých názorů.

00:24:15,479 --> 00:24:27,939[00:24:15,479 --> 00:24:27,939] - [speaker_9]

Napište nám, co si o nich myslíte. Na každé psaníčko vám osobně odpoví autor dnešního vysílání Boris Riegler.

Run 2

00:00:00,399 --> 00:00:05,859[00:00:00,399 --> 00:00:05,859] - [speaker_0]

Vy jste zase přišli ke mně a nahrnulo se vás tam do bytu.

00:00:05,859 --> 00:00:36,219[00:00:05,859 --> 00:00:36,219] - [speaker_1]

No, na tohle mám krásnou vzpomínku, protože tehdy my jsme se sice u vás v bytě v Čapájově ulici ohlásili. Jenomže, neměl jste představu, kolik takový autorstop z Českého Dubu anebo z Nechálova může poslat dětí. Otevřeli jsme, a vy jste zděšeně pohlédl na ten dav. Je nás pětadvacet, volaly děti. A já vás čekal šest. Odpověděl jste. No...

00:00:36,219 --> 00:01:42,919[00:00:36,219 --> 00:01:42,919] - [speaker_0]

Vidíte, já už si ani některé věci nepamatuju, ale co si pamatuju, to je to, protože mě to těšilo a chtěl jsem, vím, že v přátelství, když má člověk někoho rád, tak musí dávat. Jestli si vzpomínáte, napsal jsem pro děti pohádku, aby v ní mohla hrát celá škola. Zelená princezna to byla, že, podle knihy Pírinka. Ale jak se mně děti dovedly odvděčit? No, já vim, že asi zase za tím jste byl vy, Jozífko, ale byl to rok, kdy nebylo ovoce. A ja měl malou dceru. A jednoho krásného dne zastavil před domem vůz, nějaký náklaďák a mládenci snesli bednu a ta byla plná balíčků, teda zabalených jablíček. U každého jablíčka jednak jméno dárce a název toho jablka, jak se tomu říká kanadská reneta, nebo já nevím jak. Zkrátka a dobře, nějaké takové heslo jste dali-

00:01:42,919 --> 00:02:14,459[00:01:42,919 --> 00:02:14,459] - [speaker_1]

Nejlepší jablíčko z naší zahrádky pro našeho spisovatele. Tak se jmenovala ta akce, jedna z těch desítek, které se zapsaly, ale nejenom vám a mně do srdce a do paměti až do konce života, ale zapsala se i dětem. Jestli si vzpomínáte nedávno na tom sjezdu po třiceti letech, tak jsme zase ty naše děti, jimž jsme byli v pravém slova smyslu dva třídní.

00:02:14,459 --> 00:02:15,019[00:02:14,459 --> 00:02:15,019] - [speaker_0]

No to přeháníte.

00:02:15,019 --> 00:02:33,879[00:02:15,019 --> 00:02:33,879] - [speaker_1]

Měli sme je kolem sebe. A já si vzpomínám na jeden moment, který vystihuje vztah dětí ke svému spisovateli. Opožděně přišla Marie Zvoníčková, protože musela uspat nejdříve vnuky. Naši žáci se proměnili v dědečky a babičky.

00:02:33,879 --> 00:02:34,699[00:02:33,879 --> 00:02:34,699] - [speaker_0]

No...

00:02:34,699 --> 00:03:42,399[00:02:34,699 --> 00:03:42,399] - [speaker_1]

A teď vstoupila do místnosti, kde se sjezd konal. Rozhlédla se, oči se jí rozzářily a na dálku zavolala: "Jé, pan doktor Kožík je tady." Říkali, to se nedá nakašírovat, to se nedá vyvolat, naorganizovat, vyprosit. To musí přijít ze srdce. A tak jako ta Marie Zvoníčková, tak se radovali z té vaší přítomnosti a z toho, že mají zase ty dva dávné své třídní pohromadě, že se mohou svěřovat se vším, co v životě je potkalo a že se mohou svěřit taky s tím nejdůležitějším. Že všechno, co jsme za ty dva roky, co jsme tu třídu společně vedli, že všechno, co jsme s tou největší láskou zasévali, že v nich vzrostlo, šlo s nimi a jde s nimi dál životem. A v mnohých situacích, jak se nám děti naše svěřují, rozhodla právě vzpomínka na to dávné nechalovské přátelství.

00:03:42,399 --> 00:03:56,719[00:03:42,399 --> 00:03:56,719] - [speaker_2]

Tady by to asi chtělo hudbu, viďte? Nějakou krásnou, krásnou oslavnou hudbu. No ale to zas by nám uteklo kousek toho milého setkání. Takže odpusťte nám, prosím, protentokrát.

00:03:56,719 --> 00:04:16,739[00:03:56,719 --> 00:04:16,739] - [speaker_0]

No vy jste samozřejmě potom, když jste přešel do Českého Dubu, tak jste to udělal v takovém širším měřítku. Ten váš autorstop slavný, tam bylo přece těch autorů, kteří tam jezdili, mnohem víc. Já bych je vypočítal, ale vy je víte líp, Jozífku.

00:04:16,739 --> 00:04:53,899[00:04:16,739 --> 00:04:53,899] - [speaker_1]

No, bylo jich dvacet, počínaje národními umělci, třeba Jaroslavem Seifertem, Marií Majerovou. U ní jsme strávili taky nezapomenutelnou besedu v její pracovně. Byla to poslední beseda s Marií Majerovou. Máme nahrávku celého toho dvouhodinového rozhovoru. Krátce nato už přišla smutná zpráva o jejím dalším těžkém srdečním záchvatu. A potom už jsme čekali jenom na to nejsmutnější. Takže ta její toužená návštěva na Nechálova do Českého Dubu už se neuskutečnila pro její smrt.

00:04:53,899 --> 00:04:55,359[00:04:53,899 --> 00:04:55,359] - [speaker_0]

A myslím Kaplický taky-

00:04:55,359 --> 00:06:04,839[00:04:55,359 --> 00:06:04,839] - [speaker_1]

Václav Kaplický, co ten se k nám najezdil a co všechno jsme s ním zažili. Každou jeho novou knížku jsme uvítali besedou, na kterou se i spisovatel přirozeně těšil a které ty besedy byly tak bezprostřední a romantické. Třeba Ani tygři, ani lvi se jmenovala jedna jeho knížka. No a děti se mu chtěly pochlubit, že mají doma taky taková zvířata. Ani tygry, ani lvi, ale přece zajímavá. A tak v šatně soustředily domácí zvířata kočky, psi, holubi a nahoře se konala beseda. Najednou se strhl veliký pokřik, protože ten kohout a ta kočka a ten holub se dostali do sváru. Začalo se tam to mydlit. Tak jsme s Václavem Kaplickým museli utíkat dolů a utišit tu zvěř v šatně. Uzavršit to zase, abychom mohli vůbec pokračovat. Ale to je právě to pěkné, neplánované, co vždycky stoupí jako do srdcí a do vzpomínek dětí.

00:06:04,839 --> 00:06:51,479[00:06:04,839 --> 00:06:51,479] - [speaker_0]

Víte, co se mně líbilo na těch vašich besedách, že jo, já tam taky byl v tom autorstopu. Pak jsem zažil ještě vaše působení ve Světlé podJeštědem. A že jste dokázal, a to jsem už našel v Komenském, když jsem si ho četl, když jsem ho připravoval, že to pořádaly jako ty děti samy, že tam děti člověka uvítaly, usadily, ptaly se ho, promítaly snímky, že, promítaly z pásku zvukového a tak dále. Vy jste seděl někde úplně ztracený. To je, myslím, dost těžké tohle dokázat, ne?

00:06:51,479 --> 00:07:39,119[00:06:51,479 --> 00:07:39,119] - [speaker_1]

No, tak chce to opravdu důkladnou a hlubokou přípravu a potom už to jede samo. Jenže ta příprava sama o sobě je velice zdlouhavá a obtížná. Aby si děti zamilovaly spisovatele, no tak jedině přes jeho knížky. Kolik knížek my jsme na pokračování v těch třídnických besedách a v různých besedách od vás přečetli? Co všechno jsme si o vás vypravovali? Když se v dětech vzbudí láska k dílu umělcově, tak se vzbudila taky láska k tomu spisovateli samotnému. Děti samy spontáně zatouží setkat se s ním a samy si chystají už otázky.

00:07:39,119 --> 00:08:02,459[00:07:39,119 --> 00:08:02,459] - [speaker_0]

Teďka, co říkáte, Jozífku, tak to mě trochu převádí jinam, protože vy jste pro mě nebyl jenom tedy spolupracovník v tom přátelství se školou, ale taky jste mně posloužil vlastně jako vzor. Měl jsem psát knihu o dnešní škole. Byla taková soutěž.

00:08:02,459 --> 00:08:46,900[00:08:02,459 --> 00:08:46,900] - [speaker_3]

Tehdy. Albatrosu, ještě se to jmenovalo tím starým jménem. Byl jsem vyzván, abych se zúčastnil. Já jsem si našel námět, ale potřeboval jsem jednak spolupracovníka, protože za mých dob byla škola přece jenom jiná než za těhle dob, kdy jsem to psal. Tak jste mi pomohl po té odborné stránce a kromě toho jsem, nazval jsem Romegou toho učitele, protože jsem ve vás našel člověka, který nejenom učí mysl těch dětí, ale taky vychovává jejich srdce. No, a tak jste se stal tedy taky literární postavou.

00:08:46,900 --> 00:09:08,099[00:08:46,900 --> 00:09:08,099] - [speaker_1]

No, mě to samotného skoro ze začátku zdrtilo, že se mám stát románovou postavou. Na to jsem já nikdy neměl. Vždycky jsem byl praobyčejný vesnický učitel, který se naprosto nedočkával oficiálního nějakého ocenění-

00:09:08,099 --> 00:09:12,839[00:09:08,099 --> 00:09:12,839] - [speaker_3]

Oficiálního ne, ale miloval vás celý kraj. To já dobře vím.

00:09:12,839 --> 00:09:27,839[00:09:12,839 --> 00:09:27,839] - [speaker_1]

No a tak, tak jsem přijal tu myšlenku nejdříve se zdráháním, ale nakonec jsem na ni přistoupil, protože jsem za ni, Františku, vycítil i něco z toho vašeho vzácného srdce. Když jsem věděl-

00:09:27,839 --> 00:09:30,039[00:09:27,839 --> 00:09:30,039] - [speaker_3]

O vaše srdce a ne o moje srdce.

00:09:30,039 --> 00:10:10,539[00:09:30,039 --> 00:10:10,539] - [speaker_1]

Vy jste věděl, že jsem tehdy ve zlé situaci, která hrozila, že upadnu do beznaděje a do žalostění. A proto, to je můj názor a můžete se k tomu vyjádřit a třeba to můžete zamítnout. Já mám pocit, že to nebyl ani albatros a jeho výzva, ale že to byl takový impuls hlubokého, upřímného přátelství za ta léta, co jsme se tak důvěrně ve školní a výchovné práci poznali, abyste mi pomohl. Abyste mi pomohl k nějaké činorodosti, která vyvádí člověka vždycky z těch zlých, neplodných situací, které mi tenkrát hrozily.

00:10:10,539 --> 00:10:46,639[00:10:10,539 --> 00:10:46,639] - [speaker_3]

Josefe, jestli jsem vám pomohl, tím líp, ale já musím říct upřímně, že já jsem vás potřeboval. Já jsem chtěl se zúčastnit té soutěže. Já jsem měl i v té době ctižádost, abych v ní dobře obstál. A taky ta, ta knížka, jak se jmenovala? Zákon věrných strážců dostala první cenu v té soutěži. Já měl z toho radost a k tomu mně právě pomohly vaše zkušenosti. Takže já vás potřeboval i jako spolupracovníka i jako příklad pro hlavní postavu.

00:10:46,639 --> 00:11:26,599[00:10:46,639 --> 00:11:26,599] - [speaker_1]

Že jsem byl, někdy jsem se hrozil z toho, jakou popularitu jste mi připravil, když na sjezdu mladých čtenářů v Praze v Domě československých dětí jsem si o přestávce poodešel na schody sednout, odpočinout a najednou zjišťuju, že přede mnou se řadí fronta. Míří ke mně. Tak jsem zvědavě se ptal, co se děje. A ty děti, bylo jich asi patnáct nebo dvacet, všechny držely v rukou Zákon věrných strážců. A ten neodvážnější, u mě nejblíž, řekl: "My chceme podpis Romegův."

00:11:26,599 --> 00:11:28,039[00:11:26,599 --> 00:11:28,039] - [speaker_3]

Hmm, ano, no to je-

00:11:28,039 --> 00:11:41,719[00:11:28,039 --> 00:11:41,719] - [speaker_1]

Tak jsem zůstal úplně omráčený, ale nakonec jsem neměl odvahu, abych se ztotožnil s tím Romegou, podpisem svého pravého jména. A všem jsem do knížky napsal s pozdravem Ondřej Romega.

00:11:41,719 --> 00:11:43,879[00:11:41,719 --> 00:11:43,879] - [speaker_3]

No to je dobře.

00:11:43,879 --> 00:12:05,659[00:11:43,879 --> 00:12:05,659] - [speaker_2]

Ano, ano, to je velmi dobře, protože člověk má vždycky v každé situaci zůstat člověkem. A jak to říkají psychologové, ti tomu říkají empatie. Má se pokusit vžít do kůže toho druhého, protože sám nikdy neví. No a tak dále a tak dále.

00:12:05,659 --> 00:12:15,059[00:12:05,659 --> 00:12:15,059] - [speaker_3]

Víte, co by mne zajímalo? To byla tehdy škola. Jestli máte možnost, i když jste už opustil to kantorské místo.

00:12:15,059 --> 00:12:16,459[00:12:15,059 --> 00:12:16,459] - [speaker_1]

Před deseti lety.

00:12:16,459 --> 00:12:45,599[00:12:16,459 --> 00:12:45,599] - [speaker_3]

No, tak vy určitě se s dětmi stýkáte a tak dále. Já vím málo. Já mám dva vnuky, občas se jim podívám do učebnic nebo vidím, co se učí. A přiznám se, že zejména pokud jde o češtinu, protože to mě zajímá jako dědečka spisovatele, tak bývám dost často nespokojen. Jaký vy máte na to názor? Já myslím, že škola se změnila od té doby hodně.

00:12:45,599 --> 00:13:28,819[00:12:45,599 --> 00:13:28,819] - [speaker_1]

Škola se změnila. Já nevím, jestli mohu použít to troufalé bohužel, protože na tom Nechálkově, taky díky benevolenci ředitele, zavždu žilého učitele Karla Drbohlava, kterého znovu vzpomínám, protože je to asi půl roku, co zemřel. Díky jemu jsme si mohli spolu dovolit všelijaké experimenty a mohli jsme zavádět do učitelské a výchovné praxe zcela nevšední metody. Řekněme potom v tom Zákon věrných strážců se setkalo i s kritikou, například ten Romegův soud. To je skutečnost, která se stala a mně se osvědčila.

00:13:28,819 --> 00:13:33,199[00:13:28,819 --> 00:13:33,199] - [speaker_3]

Jak soudí žáci učitele, že jim k tomu dá příležitost.

00:13:33,199 --> 00:13:46,099[00:13:33,199 --> 00:13:46,099] - [speaker_1]

Ano, že dal příležitost, že děti mají ve své většině dojem, že učitel je nespravedlivý, že se dopustil chyby, ukřivdil jedněm a nadzvedl zase jiné, a to neprávem.

00:13:46,099 --> 00:13:51,499[00:13:46,099 --> 00:13:51,499] - [speaker_4]

Soudruhu učiteli, vy jste se při známkování posledního diktátu spletl.

00:13:51,499 --> 00:13:59,739[00:13:51,499 --> 00:13:59,739] - [speaker_3]

Třídní sebou trhl. Jak? V čem? Ale Stáňa byl připraven. Teď konečně dostal příležitost.

00:13:59,739 --> 00:14:23,519[00:13:59,739 --> 00:14:23,519] - [speaker_4]

Ve slově zúčastnil počítáte vzorce kroužkované u za hrubku. No a Gerhardovi za malou chybu. A Miloš a Pavel napsali příď místo přijď. A Pavlovi to počítáte za polohrubku a Milošovi za hrubku. Jana a Vlasta, ty mají úplně stejný počet chyb, no ale Jana má dvě minus a Vlasta trojku.

00:14:23,519 --> 00:14:40,099[00:14:23,519 --> 00:14:40,099] - [speaker_3]

Romega pozorně poslouchal. Když Stáňa skončil, nadechl se a tiše řekl: "Jsem rád, Stáňo, že konečně věnuješ práci ve třídě pozornost. Myslím, že to, nač upozorňuješ, opravdu zasluhuje vysvětlení."

00:14:40,099 --> 00:14:47,659[00:14:40,099 --> 00:14:47,659] - [speaker_4]

No, to jsem zvědav, řekl si Stáňa v duchu a usmíval se na Romegu, neboť cítil, že ho teď pořádně přimáčkl.

00:14:47,659 --> 00:15:33,419[00:14:47,659 --> 00:15:33,419] - [speaker_3]

V některých případech jsem opravdu přísnější. Chci totiž žáky nadané a vyspělé popohnat k lepšímu výkonu, když myslím, že na to stačí a že polevily. Méně nadané zas chci povzbudit, aby viděly, že jejich práce, jejich snaha má výsledek. Například Zorka. Mluvils o ní, že? Posledně měla jedenáct hrubek, teď jen pět. Jak ty bys vyjádřil její pokrok, Stáňo? Vždyť snížila počet hrubých chyb o víc než polovinu. Napsals jim jí proto čtyřku, i když měla podle tabulky dostat nedostatečnou. Třída byla překvapená, že Romega ztrácí tolik času, aby se hájil.

00:15:33,419 --> 00:15:40,019[00:15:33,419 --> 00:15:40,019] - [speaker_4]

Prosím, ale to není spravedlivé.Stáňa si řekl, že se nedá.Jak k tomu přijdou ti ostatní?

00:15:40,019 --> 00:15:47,099[00:15:40,019 --> 00:15:47,099] - [speaker_3]

Myslíš? Romega se na chlapce usmál. Stáňu to ovšem podráždilo.

00:15:47,099 --> 00:15:49,779[00:15:47,099 --> 00:15:49,779] - [speaker_4]

I holky říkaly, že je to nespravedlivé.

00:15:49,779 --> 00:16:14,000[00:15:49,779 --> 00:16:14,000] - [speaker_3]

Teprve teď přejel Romega očima celou třídu. Většina dětí sklopila zraky k deskám lavic. Romega okamžitě vytušil, že se tu mluvilo už předtím, ještě než se přihlásil Stáňa. Je to všechno, co máte proti mně?Zeptal se a hlas se mu nepatrně zachvěl. Zavládlo mlčení.

00:16:14,000 --> 00:16:15,960[00:16:14,000 --> 00:16:15,960] - [speaker_5]

Tak to někdo řekněte!

00:16:15,960 --> 00:16:25,500[00:16:15,960 --> 00:16:25,500] - [speaker_3]

Ozval se Vašek neomaleně. Ano, Vašku, přitakal učitel. Opakujte to. Kdo mi to poví? Tys Stáňo?

00:16:25,500 --> 00:16:36,959[00:16:25,500 --> 00:16:36,959] - [speaker_6]

Teď už nešlo couvnout. Musel vytrvat, i když tohle, co teď vysloví, původně nechtěl. Tohle nebylo z jeho hlavy. On jenom ty známky.

00:16:36,959 --> 00:16:38,039[00:16:36,959 --> 00:16:38,039] - [speaker_3]

No?

00:16:38,039 --> 00:16:39,399[00:16:38,039 --> 00:16:39,399] - [speaker_5]

Slyšeli jsme...

00:16:39,399 --> 00:16:42,159[00:16:39,399 --> 00:16:42,159] - [speaker_6]

Ze Stáni to lezlo jak z chlupaté deky.

00:16:42,159 --> 00:16:49,659[00:16:42,159 --> 00:16:49,659] - [speaker_5]

Dozvěděli jsme se, že pán nosí od voldu plné tašky a taky, že chodíte k čehákům a tak.

00:16:49,659 --> 00:16:52,459[00:16:49,659 --> 00:16:52,459] - [speaker_6]

Stáňovi se zaperlil pot na čele.

00:16:52,459 --> 00:16:55,000[00:16:52,459 --> 00:16:55,000] - [speaker_5]

Jo, to jsou potom známičky!

00:16:55,000 --> 00:16:57,099[00:16:55,000 --> 00:16:57,099] - [speaker_3]

Přisadil si nahlas Vašek.

00:16:57,099 --> 00:17:15,959[00:16:57,099 --> 00:17:15,959] - [speaker_6]

Tohle ovšem Stáňa nechtěl, to neměl na mysli. Ale už to teď bylo vyřčeno. Romek usedl za stůl. Chvíli tu zůstal sedět bez hnutí, s rukama volně položenýma na desce. Všichni poznali, že tentokrát ho obvinění zabolelo mnohem hůř.

00:17:15,959 --> 00:17:52,419[00:17:15,959 --> 00:17:52,419] - [speaker_3]

Dětství, řekl konečně. Dětsví je vlastně samá křižovatka, samé rozhodování, kudy se dát, za kým a s kým. Je těžké si vybrat, když toho dosud víte o světě málo. Není snadné najít takové lidi, za nimiž byste se mohli s důvěrou dát. Sám nevím, jak bych vám děti poradil, ale před jedním druhem vůdců vás varuju před těmi, kdo škodí postranními záludnými cestičkami. Takové rodí obyčejně jen vlastní ctižádost.

00:17:52,419 --> 00:18:04,679[00:17:52,419 --> 00:18:04,679] - [speaker_7]

Vzpomínáte si, že my jsme byli zajedno, že je třeba klasifikovat tak, aby klasifikace pomáhala výsledkům.

00:18:04,679 --> 00:18:05,299[00:18:04,679 --> 00:18:05,299] - [speaker_3]

Ano.

00:18:05,299 --> 00:18:10,919[00:18:05,299 --> 00:18:10,919] - [speaker_7]

Ale to byl naprostý svéráz. Tehdy to odsoudily kapacity...

00:18:10,919 --> 00:18:13,759[00:18:10,919 --> 00:18:13,759] - [speaker_3]

No, bylo o tom plno debat ve Zlatém máji.

00:18:13,759 --> 00:18:14,499[00:18:13,759 --> 00:18:14,499] - [speaker_7]

Ano, ano.

00:18:14,499 --> 00:18:19,519[00:18:14,499 --> 00:18:19,519] - [speaker_3]

A učitelé psali, dramatizovali to, měnili a tak dále.

00:18:19,519 --> 00:22:44,259[00:18:19,519 --> 00:22:44,259] - [speaker_7]

Že například byl dán žebříček pro klasifikaci. Za tolik a tolik chyb, třeba v diktátě je dvojka, za tolik trojka, čtyřka, pětka. A i když ten nový žák Stáňa přijde na Nechálovskou školu ve vašem příběhu, tak se tomuhle podivuje a vzpomíná to náš třídník a náš matematik, ten se přesně řídil podle téhleté tabulky a bylo to spravedlivé. Třída nejdřív oponuje a říká Ale ono to má nějaký takový jiný smysl. Já jsem totiž klasifikoval i s vaším souhlasem a porozuměním, což je nejdůležitější. Já jsem klasifikoval úplně jinak. Já jsem používal té klasifikace často, abych povzbudil právě ty nejslabší. Když žákovi vychází pět, pět, pět a ač se sebevíc namáhá, ač mu třeba i spolužáci, tak jak to v duchu té třídy naší bylo, pomáhají, nemůže se vymotat. A nakonec jsme zjistili, že ten žák z těch deseti hrubek už klesl jenom na sedm hrubek. A dát mu zase pětku, protože podle tabulky příslušela, ne. Dali jsme mu čtyřku. Vzpomínáte si, že tohleto byla jedna věc, která se potom střetávala s tím oficiálním názorem, ale ono to pomohlo. Protože, a to je ta základní věc, kterou jsem vždycky v kantořině chápal, že totiž základem pracovní morálky žáků je možnost získat radost z výsledků práce.A když ta radost není, dochází k úplnýmu otupení zájmu. Já jsem to teď, protože mám celou řadu žáků, kteří ke mně chodí na doučování, tak to mohu konfrontovat. Například mi syn poslal na měsíc do Českého dubu svého vnuka Jakuba, který na rozdíl od svých chytrých sester zrovna nevyniká. A ač má dvojku z češtiny, což mě udivilo, první diktát, který jsem s ním povinně napsal, obsahoval třiadvacet slovy, třiadvacet hrubých chyb nejzákladnějších pravopisných jevů. No tak teď se rozhodovalo jít s těmi diktáty dál a všechno jenom vždycky odůvodnit a tak dále. Anebo jít tou starou romigovskou cestou. Rozhodl jsem se pro tu druhou. Když jsem si prohlédl pátou učebnici dříve, než jsem se setkal s těmi konkrétními dětmi z páté třídy, tak jsem řekl No, já se setkám s filology, vždyť já to ani neumím. Co všechno dneska v těch učebnicích je. Tam třeba my jsme dříve při rozboru slova slovní základ, předpona, přípona, stačilo to a děti měly dost co dělat, aby porozuměly. A nakonec s hrou a se zábavou hledaly to jadérko ve slově.Ale teď, když jsem se podíval na ten vědecký výklad, tak po mně hlava nad tím zatočila. V páté třídě, tam už se mluví o dvojím rozboru, o slovotvorném rozboru a o rozboru stavby slova. A obojí se liší. A já tam udám příklad umyvadlo. Slovotvorný rozbor. U je předpona, my je kořen, va je jedna přípona, ve je druhá přípona, o je koncovka. Ale podle toho druhého způsobu, který musí žáci u každého slova ovládat, podle stavby rozboru stavby slova, je najednou přípona dl, úplně něco jiného. Tahleta dvojkolejnost se mi zdála být zrovna nepochopitelná. Myslel jsem si, kdyopak tohleto do učebnice dával? Vždyť ten nemohl učit aspoň dvacet let.Já myslím, že úkolem češtiny, teda těch hodin ve škole by mělo být, aby děti se naučily mít rádi literaturu.Aby se naučily rádi číst-Aby je to těšilo.V tomhletom to věřím. A je to jednoduché.A je to strašně dneska nemožné.

00:22:44,259 --> 00:23:03,259[00:22:44,259 --> 00:23:03,259] - [speaker_0]

No, aby dovedly vyjádřit svoje myšlenky, aby dovedly napsat dopis, aby zkrátka a dobře pozaznamenaly si, co čtou nebo tak, ale já to právě vidím na těch malých, že ani nečtou rádi, ale učí se rozbory.

00:23:03,259 --> 00:23:23,659[00:23:03,259 --> 00:23:23,659] - [speaker_7]

Úplně správně. Dneska učitel v záplavě látky, v osnovách a v učebnicích, které musí, které jsou závazné, naprosto nemůže být učitelem a vychovatelem. Je pouhým probíračem. Kdepak na nějakou citovou výchovu to nemůže zbývat.

00:23:23,659 --> 00:23:59,719[00:23:23,659 --> 00:23:59,719] - [speaker_0]

Čili jdeme proti Komenskému.Já jsem napsal, řekněme, víc než sto titulů. Já jsem v životě takový rozbor žádný nedělal, ani bych ho neuměl udělat. Považoval bych to za nesmyslnou otravu. A přitom mám hrozně rád svou mateřskou řeč. Snažím se, aby byla co nejčistší, nejvýraznější, nejjadrnější. No ale tyhlety způsoby vyučování se mi jeví hrozně.

00:23:59,719 --> 00:24:27,939[00:23:59,719 --> 00:24:27,939] - [speaker_8]

V půlhodince, v níž se sešel zasloužilý umělec, spisovatel doktor František Kožík s neméně zasloužilým učitelem Josefem Lukešem, zvaným Romegou, jste byli svědky mnohých zajímavých názorů.Napište nám, co si o nich myslíte. Na každé psaníčko vám osobně odpoví autor dnešního vysílání Boris Riegler.

Speaker 0:

Vy jste zase přišli ke mě a nahrnulo se vás tam do bytu.

Speaker 1:

No na tohle mám krásnou spomínku, protože tehdy my jsme si u vás v bytě v Čapájově ulici ohlásili, jenom že neměli jste představu, kolik takový autorstop z českého důbu a nebo z Nechálova může poslat dětí. Otevřeli jsme a vy jste s děšeně pohledl na 10 dav. Je nás pětadvacet volali děti a já vás čekal 6. Odpověděl jste.

Speaker 0:

Vidíte, já už si ani některé věci nepamatuji, ale co si pamatuju, to je to. Protože mě to těšilo a chtěl jsem vím, že v přátelství, když má človek někoho rád, tak musí dávat. Když si si spomínáte, napsal jsem pro děti pohádku,

Speaker 2:

aby v

Speaker 0:

ní mohla hrát celá škola. Zelená príncezna to byla, že podle knihy Pierinka. Ale jak se mě děti dovedli odvděčit? No, já vím, že asi zase zatím jste byl výzívků, ale byl to rok, kdy nebylo ovoce. A já měl malou ceru.

A Jednoho krásného dne zastavil předomem vůz, nějaký nákladák, a mládenci snesli bednu, a ta byla plná balíčku teda zabalených jablíček. U každého jablíčka jednak jméno dárce a název toho jablka, jak se tomu říkal, kanadská reneta nebo já nevím, jak zkrátká dobře nějaké takové hesloste dalí. Nejlepší jablíčko z

Speaker 1:

našich zahrádky pro našeho spicovatelé. Tak se jenom jenom jenom jablíčka zahrádky pro našeho spicovatelé. Tak se jenom jablíčka zahrádky pro našeho spicovatelé. Tak se jmenovala ta akce, jedna z těch desítek, které se zapsali, ale nejenom vám a mě, do srdce a do pamětí, až do konce života, ale zapsala se I dětem. Jestli si spomínáte nedávno na tom sjezdu po 30 letech, tak jsme zase ty naše děti, jimž jsme byli v pravém slova smyslu dva-tři dní, Měli jsme je kolem sebe.

A já se vzpomínám na jeden moment, který vystihuje vztah děti ke svému vzpisovateli. Opoženě přišla Marie Zvoníčková, protože musela uspatnout dřív dnuky. Naši žáci se proměnili v dělečky a babičky a teď stoupila do místnosti, kde se si je stkonálo, rozhlédla se, oči se ji rozářily a na dálku zavolala, je, Pan doktor Kožík je tady. Se říkali, to se nedá nakasírovat. To se nedá vyvolat, naorganizovat, vyprosit.

To musí přijít ze srdce. A tak jako ta Marija Zvoníčková, tak se radovali z té vaši přítomnosti a z toho, že mali zase ty dva dávné své tří dní pohromadě, že se mohou svěřovat se vším, co v životě je potkal, a že se mohou svěřit taky s tím nejdůležitějším. Že všechno, co jsme za ty dva roky, co jsme tu třídu společně bedli, že všechno, co jsme s tom největšilázkou zasévali, že v nich zroslo, šlo s nimi a jde s nimi dál životem. A v mnohých situacích, jak se nám děti naše svěřují, rozhodla právě spomínka na to dávne nechálovské přátelství. Tady by to asi chtělo hudbu, jde.

Nijakou krásnou, krásnou oslavnou hudbu. No ale to zas by nám uteklo kousek toho milého setkání, takže odpuste nám prosím pro tentokrát.

Speaker 0:

No vy jste samozřejmě potom, když jste přešel do českého dubu, tak jste to udělal v takovém širším měřítku. 10 váš autorstop slavný, tam bylo přece těch autorů, kteří tam jezdili mnohem víc. Já bych je vypočítel, ale vy jde líp jezívku.

Speaker 1:

No, bylo jich 20, počínají národními umělci, třeba Jaroslavem Seifertem, Marii Majerovou. Ní jsme strávili taky nezapomenutelnou besedu. V její pracovně byla to poslední beseda s Marijí Majerovou. Máme nahrávku celého toho dvouhodínového rozhovoru. Krát se na to už přišla smutná zpráva o jejím dalším těžkém, svéškým záchvatu a potom už jsme čekali jenom na to nejsmutnější.

Takže ta její toužená navštěvá nadechálof a do českého dubu už se neuskutečníla pro její smrti.

Speaker 0:

A myslím kaplícký taky býval.

Speaker 1:

Václav Kaplícký, co 10 se k nám najezdí a co všechno jsme s ním zažili. Každou jeho novou knížku jsme uvítali besedou, na kterou se jejíc písovatel přirozeně těšil, a ty besedy byly tak bezprostední a romantické. Ani tygry, ani lvy se jmenovala jedna jeho knížka. No a děti se mu chtěli pochlubit, že mají doma taková zvířata, ani tygry, ani lvy, ale přece zajímavá. A tak všatně soustředili domáci zvířata, kočky, psy, holuby.

A nahor se takonek na labe sedá. Najednou se strhl veliký pokřik, protože 10 kohout a ta kočka a 10 holub se dostali do sváru. Začalo se tam to mydlit, tak jsme s Václavem kaplickým museli utíkat dolu a utišit tu zvěř všatně, uzavřít to zase, abychom mohli vůbec pokračovat. Ale to je právě to pěkné, neplánované, co vždycky stoupí jako do srdci a do vzpomínek děti.

Speaker 0:

Víte, co se mě líbilo na těch vašich besedách, že jo, já tam taky byl v tom autorostupu, pak jsem zažil ještě vaše působení ve světlé poti. Ještědem. A že jste dokázal, a to jsem už našel v Komenském, když jsem si ho čecl, když jsem ho připravoval, že to pořádali jako ty děti sami, že tam děti člověka uvítali, usadili, ptali se ho, promítali snímky, že promítali z pásku zvukového a tak dále. Vy jste seděl někde úplně stracený? To je myslím dost těžké tohle dokázat, ne?

Speaker 1:

No, tak chci to opravdu důkladnova hlubokou přípravu a potom už to jede samo. Jenže ta příprava sama osobie je velice zlouhavá a obtížná. Aby si děti zamilovali z pisovatele, no tak jedině přes jeho knížky. Kolik knížek my jsme na pokračování v těch třídnických besedách a různých besedách od vás přečetli. Co všechno jsme si o vás vypravovali.

Když se v dětech zbudí láska k dílu uměrcově, tak se zbudila taky láska k tomu zpisuvateli samotnému. Děti sami spontánně zatouží cetkat se

Speaker 0:

s ním a sami si chystají už otázky. Teďka, co říkáte, Jozívku, tak to mě trochu převádí jinám, protože vy jste pro mě nebyl jenom tedy spolupracovník v tom přátelství se školou, ale taky jste mě posloužil vlastně jako vzor. Měl jsem psát knihu o dnešní škole, byla taková soutěž tehdy. Albatrossu ještě se to měnovalo tím starým jménem. Byl jsem vyzván, abych se zúčastnil.

Já jsem si našel námět, ale potřeboval jsem jednak spolu pracovníka, protože za mých dob, byla škola přece nomíná než za těhleto, kdy jsem to psal. Tak jste mi pomohli po té odborné stránce a kromě toho jsem nazval sem Romegou, toho učitele, protože jsem ve vás našel člověka, který nejenom učí mysl těch dětí, ale taky vychovává jejich sebce.

Speaker 1:

No a tak jste se stál tedy taky literární postavou. No mě to samotněho skoro z začátku zdrtilo, že jsem mám stát románovou postavou. Na to jsem já nikdy neměl. Vždycky jsem byl praobičejný Vesnický učitél, který se naprosto nedočkával oficiálního nějakého ocenění. Oficiálněního ne, ale miloval vás celý kraj, to já dobře vím.

No a tak jsem přijal tu myšlenku nejdříve se zdráháním, ale nakonec jsem na ní přistoupil, protože jsem za ní, Františku, vycítil I něco z toho vašeho zácného srdce. Vy jste věděl...

Speaker 2:

A to je išlo

Speaker 0:

o vaše srdce a ne o moje srdce.

Speaker 1:

Vy jste věděl, že jsem tehdy ve zlé situaci, která hrozila, že upadnu do beznaděje a do žalostění, a proto, to je můj názor a může to se k tomu vyjádřit a třeba to může to zamítnout. Já mám pocit, že to nebylo ani Albatros a jeho výzva, ale že to byla takový impuls hlubokého, upřímného přátelství za ta léta, co jsme si tak důvěrně ve školní a vychovné práci poznali, abyste mi pomohl. Abyste mi pomohl k nějaké činorodosti, která vyvádí člověka vždycky z těch zlých neplodných situací, které mi tenkrát hrozili.

Speaker 0:

Josef, esi jsem vám pomohl tím líp, ale já musím říct upřímně, že já jsem vás potřeboval. Já jsem chtěl se zúčastní té soutěže, já jsem měl I v té době ctiřádost, abych v ní dobře obstál, ale taky ta knížka, tak jsem hovala, Zákon věrných strážců, dostala první cenu v té soutěži, já měl z toho radost a k tomu mě právě pomohli vaše zkušenosti. Takže já vás potřeboval I jako spolupracovník a I jako příklad pro

Speaker 1:

hlavní postavu. Že jsem byl někdy, Jsem se hrozil z toho, jakou popularitu jste mi připravil, když na vzjezdu mladých čtenářů v Praze, v Domě československých dětí, jsem si o přestávce poodešel na schody sednout, odpočinout a najednou zjišťuju, že přede mnou se hladí fronta. Míří ke mě, tak jsem zvědavě se ptal, co se děje. A ty děti, bylo jich asi 15 nebo 20, všechny drželi v rukou zákon věrných stráždců a 10 neodvážnější u mě nejblíž řekl, my chceme podpis Romegův. Hmhm, ano, no to je...

Tak jsem zůstal úplně omráčený, ale nakonec jsem neměl odvahu, abych se stotožnil s tím Romegou podpisem svého práveho jména. A všem jsem do knížky napsal. S pozdravem, Ondřej Romega.

Speaker 0:

No to je dobře.

Speaker 3:

Ano, ano To je velmi dobře, protože člověk má vždycky v každé situaci zůstat člověkem. A jak to říkají psychologové, ty tomu říkají empatie, má se pokusit žít do kůže toho druhého, protože sám nikdy neví, no a tak dále, a tak dále.

Speaker 0:

Víte, co by mě zajímalo? To byla tehdy škola. Jestli máte možnost, I když jste už opustil to kantorské místo...

Speaker 1:

Čerde se čověty?

Speaker 0:

No, tak vy určitě se s dětmi stýkáte a tak dále. Já vím málo. Já mám dva vnuky, občas se jí podívám do účebníc, nebo vidím, co se učí a přiznám se, že zejména pokud je o češtinu, protože to mě zajímá jako teda dědečka z pisovatele, tak bych vám dost často nespokojen. Jaký vy máte na to názor? Já myslím, že škola se změnila od té doby hodně.

Speaker 1:

Škola se změnila, já nevím, jestli mohu použít to troufane, bohužel. Protože na tom nechálo, vět taky díky benevolenci ředitele zasobželého učitele, Karla Drbohlava, kterého znovu zpomínám, protože je to asi půl roku, co zemřel. Díky jemu jsme si mohli spolu dovolit všelijaké experimenty a mohli jsme zavádět do učitelské a výchovné praxe zcela nevšední metody. Řekněme, potom v tom zákon věrních strážců se setkalo I s kritikou, například 10 Romegův soud. No to je skutečnost, která se stala a mě se osvědčila,

Speaker 2:

když...

Speaker 0:

Jak soudnířáci učitele, Že jim k

Speaker 2:

tomu

Speaker 0:

dá příležitost. Ano, že dá.

Speaker 1:

Příležitost, že děti mají ve své většině dojem, že učitel je nespravedlivý. Že se dopustil chyby, ukřivdil jedném a nadzvedl zase jiné a to neprávem. Soudruhu učiteli,

Speaker 2:

jste se přiznámkování posledního diktátu spletl.

Speaker 4:

Tři dní sebou trhl. Jak,

Speaker 5:

v čem, ale stáňa byl připraven. Teď konečně dostal příležitost.

Speaker 2:

Ve slově zúčastnil. Počítáte vzorce krouškované ú za hrubku, no a Gerhardově za malou chybu. A Miloš a Pavel napsali přijít, místo přijít, a Pávlovi to počítáte za polhrubku a Milošovi za hrubku. Jana a Vlasta ty mají úplně stejný počet chyb, no ale Jena má dvě mínus a Vlasta trojku.

Speaker 4:

Romega pozorně poslouchal. Když Stáňa skončil, nadechl se a tiše řekl. Jsem rád, Stáňu, že konečně věnuješ práci ve třídě pozornost. Myslím, že to, na č upozornuješ, opravdu zaslouhuje vysvětlení.

Speaker 5:

No to jsem zjedav, řekl si Stáněl v duchu. A usmíval se na Romigu neboť cítil, že ho teď pořádně přijímáčka.

Speaker 4:

V některých případech jsem opravdu přísnější. Chci totiž žáky nadané, aby spělé popohnat k lepšímu výkonu, když myslím, že na to stačí a že polevily. Méně nadané zase chci povzbudit, aby viděli, že jejich práce, jejich snáha má výsledek. Například Zorka. Mluvil s ho niže.

Posledně měla jedenáct harubek. Teď jen pět. Jak ty bys vyjádřil její pokrok, Stáňo? Vždyť snížila počet harubých chyb o víc než polovinu. Napsal si jim jí proto čtyřku, jí když měla podle tabulky dostat nedostatečnou.

Třída byla překvapena, že Romega strácí tolik času, aby se hájil.

Speaker 2:

Prosím, ale to není spravedlivé.

Speaker 5:

Stáňa si řekl, že se nedá.

Speaker 2:

Jak k tomu přijdou ti ostatní?

Speaker 4:

Myslíš? Romega se na chlapce usmál. Stáňa to ovšem podráždilo.

Speaker 2:

I holky říkali, že je to nespravedlivé.

Speaker 4:

Teprvé teď přejel Romega očima celou třídu. Většina dětí sklopila zraky k deskám lavic. Romega okamžitě vytušil, že se tu mluvilo už předtím, ještě než se přihlásil Stáňa. Je to všechno, co máte proti mě? Zeptal se a hlas se mu nepatrně zachvíl.

Zavládlo mlčení. Tak to někdo řekněte. Ozval se Vašek neomaleně. Ano Vašku, přitakal učitel, opakujte to. Kdo mi to poví?

Ty Stáňo?

Speaker 5:

Teď už nešlo couvnout. Musel vytrvat, I když Tohle, co teď vysloví, bůvodně nechtěl. Tohle nebylo z jeho hlavy. On jenom ty známky. No?

Speaker 2:

Slyšeli jsme.

Speaker 5:

Ze Stáňi to lezlo jak z chlupaté deky.

Speaker 2:

Dozvěděli jsme se, že kvám nosí od veldu plné tašky a... Taky, že chodí tak třehá komaták.

Speaker 5:

Stáňovi se zapevl, potem načel.

Speaker 2:

Jo, to jsou potom známečky. Přísadil

Speaker 4:

si nahlas Vašek. Tohle ovšem Stáňo nechtěl, to

Speaker 5:

neměl na mysli, Ale už to teď bylo vyřčeno. Romeka usedl za stůl. Chvíli tu zůstal sedět bez hnutí, s rokami volně položenýma na desce. Všichni poznali, že tentokrát o obvinění zabolelo mnohem hůř. Dětství,

Speaker 4:

řekl konečně, dětství je vlastně samá křížovatka, samé rozhodování, kudy se dát, za kým a s kým. Je těžké si vypadat, když toho dosud víte o světě málo. Není snadné najít takové lidi, za nimiž byste se mohli z důjeru dát. Sám nevím, jak bych vám děti poradil, ale před jedním druhem bůdců vás varuju. Před těmi, kdo šchodí po straními, záludnými cestičkami.

Takové rodí obyčejně jen vlastní ctižádoz.

Speaker 1:

Vzpomínáte si, že my jsme byli zajedno, že je třeba klasifikovat tak, aby klasifikač se pomáhala výsledkom. Ano. Ale to byl naprostý svéráz, tehdy to odsoudili kapacity.

Speaker 0:

No bylo o tom plnodebat ve Zlatém máji.

Speaker 2:

Ano, ano.

Speaker 0:

A učitele psali, dramatizovali to, změnili a tak dále.

Speaker 1:

Že například byl dán žebříček pro klasifikaci. Za tolik a tolik, příštěba v diktátě je dvojka za tolik, trojka, čtyřka, pětka. A když 10 nový žák Stáně přijde na Nechárovskou školu, v tom vašem příběhu, tak se tomuhle podivuje a vzpomíná to náš třídní a náš matematik, 10 se přesně řídil podle téhleté tabulky a bylo to spravedlivé. Třída nejzýv oponuje a říká, ale ono to má nějaký jiný smysl. Já jsem to těž klasifikoval I s vaším souhlasem a porozuměním, což je nejdůležitější.

Já jsem klasifikoval úplně jinak. Já jsem používal té klasifikace často, abych pozbudil. Právě ty nejslajší. Když žákovi vychází 5, 5, 5 a ať se sebe víc namáhá, ať mu třeba I spolužáci, tak jak to v duchu té třídý našich bylo, pomáhají, nemůže se bimotat. A nakonec jsme zjistili, že 10 žák z těch deseti hrubek už klesl jenom na sedm hrubek.

A dát mu zase pětku, protože podle tabulky příslušel? Ne, dali svému čtyřku. Vzpomínáte si, že tohle to byla jedna věc, která se potom střetávala s tím oficiálním názorem, ale ono to pomohlo. Protože, a to je ta základní věc, kterou jsem vždy si v kantořině chápal, že totiž základem pracovní morálky žáku je možnost získat radost s výsledkou práce. A když ta radost není, pochází k úplnému otupelní zájmu.

Já jsem to teď, protože mám celou řadu žáku, který ke mě chodí na doučování, tak to mohu konfrontovat. Například mý syn poslal na měsíc do českého důbu svého vnuka Jakuba, který narozdíl od svých chytrých sester, zrovna neviníká. A ačvala dvojkus češtiny, což mě udivilo, pravní diktát, který jsem s ním povinně napsal, obsahoval 23 hrubých chyt. V nejzákladnějších pravopisných jevěch. No tak teď se rozhadoval jít, že mi diktáty dál a všechno, vždycky, vodů, vodník a tak dále, a nebo jít starou Romegovskou cestou.

Rozhodil jsem se pro tu druhou. Když jsem se prohládal pátou učebnici, dříve, než jsem se setkal s těmi konkrétněmi dětmi z páté třídy, tak jsem řekl, no já se setkám s filologi, dítě, já to ani neumím, co všechno dneska v těch učebnicích je. Tam třeba My jsme dříve při rozboru Slovan, tak slovní základčet po napřípon a stačilo to, a děti měli dost co dělat, aby porozuměli, a nakonec hrou a sezábavou hledali to jadýrko ve slově. Ale teď, když jsem se podíval na 10 vědecký výkla, tak to mi hlava nad tím zatočila. V páté třídě tam už se mluví o dvojím rozboru, o slovotvorném rozboru a o rozboru stavby slova.

A oboj se liší. A je tam udám příklad umývadlo. Slovotvorný rozbor. U je předpona, Mi je kořen, Ba je jedna přípona, Ve je druhá přípona, O je koncovka. Ale podle toho druhého způsobu, který musí žádci u každého slova ovládat, podle rozboru stavby slova, je na jednou přípona dlo úplně něco jiného.

Ta léta dvojkolejnost se mi zdála být zrovna nepochopitelná. Myslel jsem si, když dobak tohle to do učebnice dával, když 10 nemohl učit, aspoň 20 let.

Speaker 0:

Já myslím, že úkolem třeštiny, teda Těch hodin ve škole by mělo být, aby děti se naučili mít rádi literatury, aby se naučili rádi čís, aby je to těšilo.

Speaker 1:

To je to jednoře, a je

Speaker 0:

to zrušně dneska nemožné. No, aby dovedli vyjádřit svoje myšlenky, aby dovedli napsat dopis, aby zkrátká dobře pozaznamenali si, co čtou nebo tak, ale já to právě vidím na těch malých, že ani Nečtou rádi, ale učejí se rozbory. Úplně správně to je.

Speaker 1:

Dneska učitel vzáplavě látky ve osnovách a v učebních, které musí, které jsou závazné, naprosto nemůže být učitelem a vychovatelem, je pouhým probíračem. Kde pak na nějakou citovou výchovu to nemůže zbývat.

Speaker 0:

Čili jdeme proti komenského. Ano. Já jsem napsal, řekněme, víc než 100 titulů. Já jsem v životě takový rozbore žádný nedělal, ani bych ho neuměl udělat, považoval bych to za nesmyselnou otravu, a přitom mám hrozně rád svou mateřskou řeč, snažím se, aby byla co nejčistší, nejvýraznější, nejjadrnější. No ale tyhle ty způsoby vyučování se mi je výhrozně.

Speaker 3:

V půl hodince vnýště sešel zasloužilý úmělec, spisovatel doktore František Kožík s neméně zasloužilým učitelem Jozefem Lukešem, zvaným Romegou, jste byli světky mnohých zajímavých názorů. Napište nám, co si o nich myslíte. Na každé psaníčko vám osobný odpoví autor dnešního vysílání Boris Rügler.